Rozvoj para-badmintonu? I u vás jsou možná příležitosti blíže, než si myslíte," říká ikona tohoto sportu Richard Perot

02/03/2019

Jednou z priorit ČBaS je vytvořit podmínky pro rozvoj para-badmintonu v Čechách. S prosbou o užitečné rady jsme se nemohli obrátit na moc povolanějších lidí, než je Francouz Richard Perot, reprezentant, průkopník tohoto sportu ve své zemi a předseda komise sportovců para-badmintonu při BWF. Richarde, jste celoživotní sportovec? Před zraněním jsem hrál lední hokej a byl jsem brankářem národního týmu. Před 30 lety, kdy jsem měl nehodu, jsem pak hned zkoušel sport na vozíku, ale necítil jsem se tam tehdy moc dobře, protože všude byli jen hendikepovaní a já jsem zvyklý celý život fungovat se zdravými. Byli moc uzavření. 

Jak jste se dostal k para-badmintonu? Ze začátku jsem s badmintonem neměl nic společného, vůbec jsem nevěděl, že se tenhle sport dá hrát v hale, a sám jsem měl zkušenost jen s jeho "plážovou verzí". Chtěl jsem si najít nějakou aktivitu po práci a jednoho dne jsem otevřel dveře do sportovní haly, kde lidé hráli badminton. Chvíli jsem koukal a pak jsem se zeptal, jestli to nemůžu zkusit. Lidé z klubu se cítili trochu trapně, protože mě jako vozíčkáře nechtěli odmítnout, ale také nevěděli, co dělat. O para-badmintonu samozřejmě nikdy neslyšeli. Byl zrovna přítomen i prezident klubu, velmi otevřený člověk, a ten mi dal raketu a poslal mě k síti. Byla to sranda, i když jsem se moc nechytal. Navíc jsem pochopitelně měl běžný vozík bez zadního kolečka, takže to bylo dost nebezpečné. Nakonec jsem ale našel cestu, jak hrát, i když klíry dozadu jsem nestíhal. Začal jsem se začátečníky v tom klubu hrát pravidelně a po pár týdnech mi prezident klubu řekl, že v Grenoblu, asi hodinu cesty od mého města, je údajně několik dalších badmintonistů na vozíku. Jel jsem tam a našel tři v podobné situaci jako já.

Měli tedy už tréninkovou skupinu? Byli tři, měli také pouze obyčejné vozíky a neznali pravidla. Jen si to užívali. Důležité ale bylo, že hráli proti sobě, ne se zdravými. To mě zaujalo. Po několika společných trénincích jsme si řekli, že přece musí být ve Francii někdo, kdo hraje podle pravidel. Vygooglil jsem si člověka jménem David Toupé. To je borec, který byl od 13 let v národním týmu Francie a je mistr Francie v deblu mezi zdravými. Ve 23 letech měl nehodu, přešel k para-badmintonu a velmi brzy se prosadil do špičky. 

S ním jste tedy navázali kontakt? Vzali jsme auto a jeli přes celou zemi za ním. Byl velmi zapálený do badmintonu, a když jsme viděli jeho hru, řekli jsme si "oh shit". Opravdu něco jiného, než co jsme dělali my. David byl ale zoufalý, byl sám a neměl oporu v badmintonové federaci ani federaci paralympijské, která ho nechtěla, protože badminton tehdy nebyl paralympijský. Tohle bylo v roce 2010. David nás pozval na para-badmintonový turnaj a my se rozhodli, že založíme komunitu a následně para-badmintonovou federaci. Pak budeme silnější a můžeme jít za ministerstvem a žádat o podporu. Na první turnaj jsem jel do Španělska. Přijedeme do haly a první, co vidíme, je obrovský plakát na MS v Guatemale. Byly na něm mayské pyramidy a my si z legrace říkali: Jestli se tam dostaneme, zahrajeme si před pyramidami. Následoval turnaj samotný a můj první zápas byl proti světové dvojce. Dostal jsem asi 2:21, prohrál jsem i další zápasy a bylo to hrozné, ale nějakým způsobem mě to chytlo ještě více. Chtěl jsem se zlepšovat jako hráč a k tomu vytvořit pro tenhle sport podmínky ve své zemi, pozvednout ho. Bylo nás tehdy pět, každý z jiné části Francie, a zamýšleli jsme se nad způsobem, jak zesílit náš hlas a dát o sobě vědět. Neměli jsme žádné kontakty, ale založili jsme si federaci FRAP (France Parabadminton). Když jsem si během turnaje ve Španělsku odskočil na toaletu, po svém návratu jsem byl zvoleným předsedou FRAP. Byly to skvělé časy, po práci rychle na trénink, tam 3 hodiny dřít a cestou domů plánovat, jak posunout FRAP. O dva měsíce později jsme jeli na druhý turnaj do Německa do Dortmundu, historického centra para-badmintonu. Díky dobrému losu a šťastné výhře 22:20 ve třetím setu ve čtvrtfinále jsme se dostali do semifinále a já získal první medaili, to bylo šílené! Co jsme ale nevěděli - byl to kvalifikační turnaj pro MS. Jeden z pořadatelů pak za námi přišel a ptal se, jestli jedeme do Guatemaly. My nechápali. A on odpověděl, že jsme se kvalifikovali! Neměli jsme ani dresy, ani pořádný vozík, všechno bylo amatérské. Ale jeli jsme, a i když jsme své zápasy prohráli, badminton jsme si v džungli před mayskými pyramidami zahráli. No a když jsme tam byli, já jako prezident FRAP, což znělo honosně, ale stále to byla jen parta kamarádů, jsem dohodl setkání s francouzským velvyslancem. Hned se ozval, asi si myslel, že jsme velká a důležitá organizace. Vizitka a fotka s velvyslancem po příjezdu do Francie udělaly své. Doma napsali novináři pěkné články o MS a na ministerstvu už o nás věděli. Náměstek se zeptal: Tak co chcete? Já odpověděl, že nutně potřebujeme trenéra, místo, kde trénovat, a národní tým. Od toho setkání se všechno totálně změnilo. Jeli jsme pak do Číny a udělali to samé, napsal jsem velvyslanci, potkali jsme se a bylo to zase fajn. Potkali jsme se v Pekingu, přijel autem s vlaječkami... šílené. Začínali jsme být zavedení, a to vše bylo samozřejmě podpořené tím, že David Toupé vyhrával všechno a sbíral hodně medailí.

Jak rychle jste jako federace rostli? Nejdřív jsme byli nejmenší výprava o těch pěti lidech, vloni v Dublinu na ME jsme byli největší s 29 reprezentanty. Jasně, když přijede Indie na MS, tak je jich ještě více. Všichni se ptají, kde na to bereme peníze, a my odpovídáme, že tam jsou všichni za svoje. FRAP částečně pomáhá s tréninkem, registrací, metodikou, rozhodčími, kontakty a podobně, ale výjezdy si platíme z většiny sami. Naše skupina se skládala, jako když z kamínků děláte zeď.

Jak to tedy máte s podporou, sponzory? Začínali jsme s rozpočtem 0, zlomilo se to na MS a díky setkáním s ambasadory a konzuly. Pak se o tom napíše a mají z toho užitek obě strany. Sponzoři na to slyší. Do roku 2013 si ale všichni platili vše ze svého a i nyní, kdy máme strukturu podpory vybudovanou, se držíme zásady, že hráčům nikdy neplatíme z peněz FRAP vše. Vedou se s hráči sáhodlouhé debaty, proč to tak je, ale na spoluúčasti trváme. V tom roce 2013 jsme začali podporu tím, že jsme s týmem posílali manažera, který byl zároveň trenérem. Když přišli další hráči, začali jezdit trenéři dva, pak kousek po kousku jsme sbírali výsledky. Nebyly to ale medaile. To je důležité - nedávat si za cíl hned medaile, ale postupné mety. Je to tak těžké, získat medaili! A když máte výsledky, můžete budovat strukturu a lákat sponzory.

Prozradíte přibližnou výši rozpočtu? Nyní máme rozpočet 100 000 euro za rok a máme tři úrovně národního týmu: tři nejlepší hráče ve skupině A, kteří jsou i ve skupině TOP sportovců v celé Francii, to jsou ti s potenciálem získat medaili na paralympiádě. Pak je pětičlenná skupina B, která má zdarma tréninky s trenéry a 5 turnajů ročně placených ze sta procent FRAP. Skupina C, hráči s potenciálem, jsou zváni na kempy a mají zdarma trenéry a fyzio na turnajích. Zbytek platí sami. Ještě jednou opakuji, že na začátku nelze chtít medaile. Nemohou být podmínkou podpory. 

Jaká je vaše strategie, jak přilákat více lidí k para-badmintonu? Je to o klubech, ty jsou nejdůležitější. Svaz má strategii, ale jeho hlavním úkolem je podporovat a případně propojovat kluby, které se para-badmintonu chtějí věnovat. Sport se musí rozvíjet nejprve lokálně a nabalovat na sebe víc a víc lidí. Na druhou stranu svazy mají know-how a strategie, jak šířit povědomí o daném sportu a jak ho posouvat. Oba světy se musí potkat.
Výrazně pomoci mohou i nadnárodní organizace - Badminton Europe a BWF. Para-badminton a badminton obecně je nesmírně inkluzivní sport, hraje se pět disciplín, muži s ženami, nezáleží na věku. U para-badmintonu navíc na jednom turnaji působí šest klasifikačních kategorií najednou. To je velká výhoda pro budování tohoto sportu i propagaci. 

Pojďme ještě k vašim začátkům. Para-badmintonisté u nás už mají zkušenost, že je velmi těžké sehnat místo, kde trénovat. V běžných badmintonových klubech nejsou zkušenosti a trenéři se vozíčkářů "bojí". Jak s tímto můžeme pomoci? Čelili jsme úplně tomu samému. Ve Francii je většina trenérů bývalými závodními hráči, a tudíž se k trenérství dostali díky sportu. Nedělají to ze sociálních pohnutek, že by se třeba chtěli o někoho starat. Pro ně je tedy úspěchem vítězství. Když jsem já začínal, měl jsem štěstí, že jsem byl v malém klubu, kde o výsledky tolik nešlo a prostě se chodilo hrát. Pro hráče je pochopitelně nepříjemné být odmítán, ale je to nátura lidí, nemá smysl proti tomu bojovat. Je nutné hledat lidi s otevřenou myslí, nebo jim pomoci jejich mysl otevírat. Cestou je pozvat trenéry a hráče z klubu na para-badmintonový turnaj, nejlépe mezinárodní s dobrou úrovní. Ukázat jim sport a vtáhnout je, předvést, že i nám jde o výsledky, a nejen ten sociální aspekt, že mají možnost trénovat vozíčkáře. Váš reprezentant Lukáš Šembera, který je stále začátečník, ale dobrý začátečník, je v situaci, kdy musí vidět ten mezinárodní level a mít vysoké cíle. Když mu je nedáte, může odejít k jinému sportu. 

Co dalšího je důležité v rozvoji? My pokračovali tím, že jsme v rámci klubu vyčlenili speciální rozpočet na para-badminton, respektive jsme museli celkový rozpočet navýšit. Získaly se nové tréninkové hodiny jen pro para, začali se hledat vhodní trenéři. Jsem si jistý, že i u vás jsou trenéři, kteří by se na tu práci hodili, ale musí nejdříve mít s tím sportem zkušenost. V BWF se 25 000 dolarů ročně utratí za trenérské semináře para-badmintonu, které jsou pro účastníky zdarma. To je potenciálně něco, čeho se musíte účastnit, pokud se chcete posunout. Posílejte do klubů nabídky, že mohou jet na seminář, s vyhlídkou na to, že jednou mohou trénovat účastníky paralympiády nebo mistrovství světa. Svádějte je! Náš tým měl dokonce jako kouče za sebou třeba Petera Gadeho, v Indonésii jsme hodně zaujali Taufika Hidayata právě tím, jak jsme soutěživí. 

Dalším krokem by mělo určitě být navázání spolupráce s paralympijským svazem. Ano, to je nutnost, navázat těsnější spolupráci se svazem zastřešujícím všechny sporty tělesně postižených. Pod nimi jsou sekce jednotlivých sportů a ty mají velký dosah v regionech. Nevím ale, jak je to u vás s touto strukturou. Federace musí o vás vědět, musí znát Lukáše a mít přehled, co dělá. Pak jedině mohou pomoci. K získání nových hráčů mohou pomoci díky tzv. prezentačním dnům, které federace dělávají. Takové ty ukázkové festivaly, kde se předvádějí různé sporty. Ve Francii je toho spousty, lokálně i celonárodně. A badminton tam boduje právě díky své inkluzivitě. Kluci si třeba řeknou: "Hele, to je super, že můžu hrát proti holkám." Druhým místem, kde byste určitě měli být vidět, jsou rehabilitační kliniky. Já sám teď na jedné takové ležím, protože jsem se zranil, a vtipné je, že sem pravidelně jezdívám už 7 let dělat právě propagaci. Vezu letáky a mám s sebou hráče, uděláme ukázku, rozdáme letáky a jsme tam vidět. Zotavují se zde lidé po amputacích a těžkých zraněních a je důležité jim brzy nabídnou věci, které jim naplní jejich nový život s hendikepem. Proč by se nemohli chytnout badmintonu? V ten samý moment ale musíte mít připravený kontakt na klub, který se případných zájemců ujme. Velkou výhodou para-badmintonu je, že může novým zájemcům nabídnou poměrně hmatatelný sen o vrcholných akcích. Kdyby šli třeba na tenis nebo stolní tenis, těžko se dostanou brzy do reprezentace, protože konkurence je obrovská. Nově příchozí para-badmintonista šanci třeba na ME nebo MS má, protože zatím nejsou kvalifikační kritéria. Představa reprezentovat svou zemi je lákavá pro každého. Vloni jsem potkal kluka z Egypta, který přešel k badmintonu právě ze stolního tenisu kvůli velké konkurenci. Myslím, že i u vás jsou příležitosti blíže, než si třeba teď myslíte.

Ondřej Kopřiva